Mocnější než si myslíte
V této eseji bych se chtěla zabývat zejména neblahým působením filmového průmyslu na psychiku obyčejného průměrného člověka, jelikož si myslím, že se toto téma, ať už přímo či nepřímo, dotýká nás všech a je příčinou více neblahých událostí, než by se nám mohlo na první pohled zdát.
Poslední dobou se hodně rozmáhá trend hororových a psychologických filmů, přičemž hranice mezi těmito dvěma žánry je velice tenká. Ani jeden z nich přitom není příliš vhodný pro slabší nátury. Kdybychom se na to podívali z obecného hlediska, mohli bychom za slabší nátury považovat všechny melancholiky, jimiž je, čistě teoreticky (dle Hippokratova rozdělení temperamentu – sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik), čtvrtina celé populace, a to je docela dost. Představme si modelovou situaci: Mezinárodní televize vysílá film typu π. Všichni lidé světa jej sledují (pomiňme časové, kulturní a technické rozdíly). Film skončí a v tu chvíli propadnou všichni (nebo alespoň většina) melancholiků hluboké depresi. V jednom okamžiku přestanou být veselí a šťastní a na světě nastane nepříjemná atmosféra smutku, strachu a neštěstí. Pečlivým pozorovatelům neuniknou změny ve společnosti, může se zdát, jakoby nebe potemnělo, slunce přestalo svítit a vše se zahalilo temnotou. Kvůli jedinému filmu, na jehož negativní důsledky nikdo ani nepomyslel.
Netvrdím ovšem, že to takhle platí u všech. Ani že by se lidé neměli dívat na televizi. Je v pořádku, když se z vlastní vůle rozhodnete strávit hodinu a půl sledováním nechutného filmu z americké produkce, ale když vás do takovéto činnosti někdo nutí, to už je věc druhá. Kdybychom to chtěli opravdu vyhrotit, mohli bychom říct, že se v takovém případě jedná o trestný čin omezování osobní svobody či podobenství s vnucováním náboženských, komunistických či jiných podobných ideologií. Lidé protestovali tehdy, já nyní.
Nutné podotknout, že filmy těchto žánrů nejsou nijak prospěšné pro společnost. Ano, filmoví režiséři a ostatní členové štábu dostanou spoustu peněz, případně nějaké ocenění, ale z hlediska vzdělávání jsou naprosto nepoužitelné. Nyní by mohl kdekdo argumentovat tím, že lidé do kina na tyto filmy chodí, a není jich zrovna málo, tudíž by se daly označit za velice úspěšné. Jenomže jsou to právě takoví lidé, kteří vydrží kdejakou eticky nevhodnou scénu, nikoli povahy slabé. Nedokážu si představit, že by například má nejlepší kamarádka, která minulý rok trpěla několikadenní depresí po zhlédnutí filmu Kult hákového kříže, šla do kina na nějaký další podobný kus.
Dalším argumentem příznivců filmů tohoto rázu by mohlo být také to, že existuje spousta jiných uměleckých snímků, které společnost nevzdělávají. Někteří by mohli jmenovat například pohádky. Myslet si, že jsou pohádky zbytečné, jelikož nemají skutečný základ a neukazují lidem reálný svět, je značně rozšířeno mezi lidmi. Kde bychom ale byli my, kdyby pohádky neexistovaly. Děti by ztratily své sny o princeznách a vílách kmotřičkách, nikdo by nevěřil na kouzla ani na zázraky. Jakoby nikdo nevěřil, že je tady nějaká nadpřirozená síla, která nám pomáhá a chrání nás. Náboženští věřící tu sílu nazývají Bůh, jiný tvrdí, že je to síla vesmíru a někteří jí říkají láska. Přes všechnu pozitivní energii, kterou nám pohádky dávají, jsou jedněmi z nejkritizovanějších, a to je škoda. Jako malá jsem si vždycky představovala, že jednou budu princeznou v krásných šatech a se zlatou korunkou na hlavě, budu spravedlivě vládnout ve svém království a nic mě nebude trápit. Naučím se různá kouzla a budu pomáhat lidem, jak jen to bude možné. Tomu všemu nás pohádky učí, být poctivými a spravedlivými, být hodní k lidem, mít rád, a že všechny zlé skutky budou po zásluze potrestány. I tradice sv. Mikuláše je v podstatě pohádková. Mnoho lidí ale nebere tyto rady vážně, a co se v mládí naučí, v životě stejně nepoužívají. Možná i proto vznikají díla, zobrazující lidskou nenávist a stále horší a horší situace, které by člověka za normálních okolností ani nenapadly.
Mně osobně přijde ze všeho nejhorší fakt, že cokoliv je v hororech a psychologických filmech zobrazeno se může dít třeba v sousedním městě, vedlejší ulici nebo přímo u vás doma. Lidé si to neuvědomují, nechtějí si to připustit, ale možná právě hlavními myšlenkami filmových snímků utvářejí skutečnost. Věty typu: „On to tak udělal, proč bych nemohl i já.“ mohou vést ke spoustě špatných činů a tím se ze světa stává horší místo. Láska se vytratí, s ní i přátelství a pochopení, začnou války, vlády v zemích se postupně rozpadnou, národy zaniknou a věk lidí skončí. Láska je naše naděje, a jestli zmizí, nic nám už nezbude.