Svoboda mizí, zlo zůstává
Zhlédnutí filmu Kult hákového kříže v semináři ZSV ve mně vyvolal hrozné pocity jako zděšení a naprosté znechucení, a to ani zdaleka nejsem tak citlivá duše jako jiní. Je strašné vědět, že takováto nenávist mezi lidmi opravdu existuje. Při pohledu na situaci je mi vážně zle. Přibližme si tedy tento velký problém lidstva.
Když se podíváte kolem sebe, uvidíte spoustu etnických skupin a většina lidí má něco proti těm, kteří jsou jiní. A nejde jen o barvu kůže, ale také o národnost. Moje sestra je například zaujatá vůči Slovákům. Údajně kvůli tomu, jak se k nám zachovali v minulosti, hlavně během 2. světové války a taky proto, že byli vždy nevděční a vrazili nám kudlu do zad po tom, co jsme rozvinuli jejich školství, průmysl a všechny oblasti lidského života a praxe. Dalším důvodem je, že k nám od nich proudí velké množství Romů. Nepracují a ničí nám sociální systém. Jiným případem je známé tvrzení: Nemáme je rádi, protože se mají lépe než my (čili na druhé straně plotu je tráva vždycky zelenější). Nenávist vůči ostatním národům je všudypřítomná. Ať už řešíme otázku Romů nebo vietnamskou menšinu. Sice se nám lehce řekne, že toto je NÁŠ stát a oni by se měli vrátit, odkud přišli, ale já osobně si nedokážu představit, že by u nás neexistovaly ony obchody s levným textilem. Taktéž si spousta lidí neuvědomuje, že bez Romů (tedy těch pracujících) by také hodně věcí vůbec nebylo, protože jsou to zrovna oni a Bulhaři, kteří v dnešní době staví silnice a cyklostezky. Pomáhají nám k pokroku a my bychom jim za to měli být vděční a ne odsuzovat jedince podle skupiny. Na druhé straně, většina Romů opravdu žije jen ze sociálních dávek, páchá trestnou činnost a musí je živit poctiví pracovití občané našeho státu. Paradoxně se mají lépe než někteří pracující občané a to jen kvůli tomu, že mají početné potomstvo. Bohužel, ani naše vláda si s takovými „příživníky“ neumí poradit a navíc bývá často kritizována jinými státy, že s Romy zacházíme nelidsky. Naproti tomu třeba taková Francie, jakožto jedna z evropských mocností, si s romským etnikem poradila po svém. Ale protože je vlivným státem, nikdo ji za takové chování nekritizuje.
Zaměříme-li se na další početnou menšinu, vietnamskou, dojdeme k zásadním rozdílům. Našli způsob, jak se sžít s českou kulturou a navíc si vydobyli poměrně významné místo na českém trhu. Snad díky svým lákavě nízkým cenám jsou tak oblíbení. Lidé se jinak dívají na ty, kteří jim nabízejí, co chtějí, než na ty, kteří jen berou a nedávají nic.
Výborným příkladem nesnášenlivosti je 2. světová válka. Adolf Hitler měl sice skvělý plán, jak vytvořit velkou říši a prakticky vládnout světu, ale prostředky jakými toho chtěl dosáhnout, jsou ty nejhrůznější, jaké si člověk dokáže představit. Osobně nikdy nepochopím, proč že to vlastně chtěl vyhladit Židy a následně Romy. Ovšem i přes všechny strašlivé věci, které zosnoval, má můj obdiv. Jen málo lidí dokázalo to co on. Byl to sice fanatik, ale dokázal přesvědčit miliony lidí, aby bojovali za jeho sen. A mezi námi, to už něco znamená. Všechna čest.
Když se zaměříme vyloženě na rasismus, každý by si měl vzpomenout na několik případů jak z minulosti, tak ze současnosti. První by bylo otroctví. Věc sice hrozně pěkná, co se týče finanční nákladnosti vykonávané práce, ale kdyby všichni lidé na Zemi měli být otroky nějaké neznámé civilizace na vyšší vývojové úrovni, asi by se to nikomu moc nelíbilo. Ti, kteří se přiklání k podpoře otroctví, by si měli položit otázku: Jak bych se cítil, být otrokem?, protože se jím jednou může stát každý z nás. Druhá věc jsou různé „skupiny“ jako White Power Skinheads či Ku-klux-klan. Dle mého názoru naprostí blázni, kteří to nemají v hlavě srovnané. Myslí si, že jsou nejlepší a můžou všechno. Bohužel si to o sobě myslí jen oni, a pak jsou z toho všelijaké spory a roztržky. Nejhorší na střetech takto zaměřených s jejich „odpůrci“ je to, že lidé umírají naprosto bezdůvodně. Prostě k vám někdo přijde a zastřelí vás. Velmi lákavý konec, opravdu. Nechci tu ovšem tvrdit, že to platí o všech, jelikož údajně vždycky existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Jestli je to pravda, je už věc druhá. Musím zde ovšem zmínit, že v některých případech se nejedná o rasismus, nýbrž o xenofobii, byť to kolikrát vyjde nastejno. Neopomenutelné jsou také reakce lidí na turisty z jiných zemí. Důchodci nadávají na jejich počet a častost výskytu v tom a onom městě (například několik výprav Japonců o nejméně 30-ti jedincích stojících namačkaní na sobě pod Pražským orlojem, čekajíc na poledne), děti a studenti si z nich dělají srandu, dávají jim různé přezdívky a smějí se, že jim nikdo nerozumí (byť to kolikrát nemusí být pravda) a dospělí spěchající do práce si jich buď vůbec nevšímají, nebo se chovají podobně jako děti. Mohu zde uvést příklad z článku popisujícího školní výlet loňské oktávy do hlavního města Prahy: „Loretu jsme letos vynechali z obavy před šílenými Japonci.“ (posledně je zmiňovaní Japonci bohatě obdarovali). Velice oblíbené je též oslovení Myčoken pro Vietnamce, dle Jiřího Krampola1. Není to však v žádném případě myšleno hanlivě. Já sama toto slovo velmi často používám, jelikož mi přijde možná i roztomilé a nikoho neuráží.
Ohlédněme se na závěr za prvotním náznakem spojenectví všech etnických skupin. Každý jistě zná Tři krále - Kašpara, Melichara a Baltazara, kteří přišli do Betléma přinést Ježíškovi dary. Málokdo si ovšem uvědomí, že každý král byl zástupcem jedné ze tří hlavních skupin, což mělo za úkol symbolizovat onu rovnost a spolupráci. Tehdy si nikdo nemyslel, že je něco víc než ostatní a chovali se k sobě jako rovnocenní lidé. Proto si berme tento dobrý příklad z dávných dob jako ideu rovnosti národů. Pan učitel Tempír vždycky říkával: „Povstaňte z prachu!“ a tak vás i já žádám, lidé všech etnických skupin, spojte se a vytvořte lepší svobodný svět pro nás i budoucí generace. Zapomeňme na nenávist a buďme vzorem pro naše syny a dcery. Protože stojí za to bojovat.
1Nikdo není dokonalý: Izer, Krampol – Zkušenosti s Vietnamci, prosinec 2007